close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Hledej lásku ve smrti,hledej život v panenkách jak holub poletí ten,kdo žije v dětských snách...

Poezie ztracených duší

5. října 2009 v 16:55 | kiki |  poezie
Kam
Kam prchá krev,
již uspal plamen tmy,
kam mizí
pod botou zášlehů
strun, jejichž hlas vsekl bodliny
z ohně slz prudkých snů?

Kam míří
blesk meče z mračen tuh,
jež jak vlčí dech zpěnil krve jed,
stlačené ve výbuch,
krok, drtící krotký květ,
čelist, jež krade a sžírá sen?

Kam míří
lavina, jež ze slov zkula mor,
z křiku úst, jež sobě pějí jen,
ve výšlehu dýk a pout, vrytých do prahor
jitra rtů ostřím ker shnilých polibků,
kam dojde krok
s kladivem krysí cti vyždímat sůl a krev
jak mízu a pálit jí lící len, ať ku
hladině očí jde z hlubin řev
a v lístkách lnu hoří nach a zblednou pak v pustý břeh
Tajemné vody černého jezera,
ruka, jež topí v něm měkký mech
zlatých strun, žíravá chiméra,
co splachuje v propasti oceány
vln ladné hudby, jež neladí s její tóninou,
ruka, jež davu odplácí rány
vsazené rukou jedinou,
zpitý bič, jenž plachému kvítku
jak krev saje z lůna med,
slovo, co trhá osudnou nitku,
myšlenka, jež bez děsu boří svět?

Kam prchá krev,
již uspal plamen tmy,
kam mizí
pod botou zášlehů
strun, jejichž hlas vsekl bodliny
z ohně slz prudkých snů?

Kam letí
krok dívky, jež únik zřela tam,
kam jen křídla smí, z bludiště, jež střeží dračí dech?
Kam odletí
pták, co v prsou zpívá nám,
až klec jeho zboří času spěch?

A kam doletí
hlas té flétny v něm,
křehký hlas, jejž vzbudil sklíčený jeho zrak,
hlas, z hlubin jenž volá k výším těm,
v něž dohlédnout nelze skrz těžký mrak

tajemství,
kam mizí krev,
již uspal plamen tmy?

KDYSI..
Svíčka na stole
Mihl se záblesk
V rohu pokoje

Pobledlé obličeje
Hvězda na nebi
Zmatené myšlenky

Pohledy kradmé
City zrádné
Ůsměvy nesmělé
Noci osamělé

Okna bez záclon
Té černé obloze
V zrcadle se podobám

Plný popelník
Prázdný mozek
V plicích jen dehet

Jsme bílí lidé
S černými dušemi...

****
Sedíš doma a přemýšlíš,
nad knihou se spostou odpovědí,
jsou věci,které už nevidíš
a chceš se dostat do popředí...
Odškrávat si všechny čáry reality,
kde můžeš mít víc a víc
Do těch čar klidně schováš i city
i tohle jde,stačí si říct...
Utržené květiny a ty umělé
jsou taky barevné,
co proti nim jsou andělé?
a všechno nějak dopadne....
Holčička ztracená toulá se bez těla,
za to,že snila a nedala si říct...
a snílci jsou jenom neřízená střela,
a ty jí říkáš,když přijde ,,snílku zmiz´´

Její očička jsou mé svíčky v temnotě,
jen já vím jak jí bije srdce
ona ví o tom jak ĺidé čekají ve své samotě,
když jejich život chutná trpce....
Ona na tebe čeká,
vodim jí za ruku,aby nebyla sama bez tebe,
ptá se mě,kde je ta nadějí řeka,
kde se peklo mění navždy za nebe....

Tvůj život už je jiný
a já jsem z něho smazaný stín,
symbol věčné viny i neviny
a do srdce zatlučených střepin.
Ale to nic neznamená
i když se díváš už jinym směrem,
žádná prohra,žádná cena
jednou budeš stát nad kolébkou,jako nad andělem...
a já budu jen myšlenkou,
o siluetě co zkrášlí stěnu...
jinak už ničím lásko,
nikdy na tebe nezapomenu...

mezihra
Uprostřed kuchyně
byl jsem spoutaným dítětem
všude byli mouchy a každá štípala
jako,když řízneš břitvou...
a za dveřmi do skříně
se lesklo něco daleko horšího,
než dokáže stvořit představivost...

Pes táhnul panenku
v zubech a ona vytírala krvavé čmouhy..
z podlahy

nikdo tu nebyl...
nikdo tu nebyl...
jen něco se hýbalo za dveřmi
jinak tu nikdo nebyl
nikdo tu nebyl
nikdo tu nebyl
nikdo už tu nebyl...

****
řekni mi,že mohu odejít
svázat stíny...
stuhou sebezáchovy
řekni mi,že peklo už bude mlčet...

tak rád jsem odešel z těhle dveří
jen mi prosím řekni,
že až půjdu,
zůstane mi ještě moje tvář

ze dveří,kde láska je smrt
a city jsou vstupenkou do pekla,
tak malou jako lístek růže,
na kterém jen trhlina
znamená tu krutou cestu dolu...

kde vyhodit musíš toho,koho jsi chtěl navždy hladit,
a když to neuděláš peklo bude jen pro tebe
veškerá krev
a hvězdy nicoty

nevnímej to
a jdi

svázané dítě se rozvázalo
my všichni jsme našli cestu z provazů co nás poutali...

tak jdi
prosím

Temný podzimní večer
Cítím smutek léto je pryč daleko za vodou,
cítím sen co mě bije před očima planou náhodou,
a já musím mlčet a nechat si ho v sobě,
přišel ke mě v neočekávané době,
je to jen obláček co mě nese,
čekám na den co se rozplyne,protože se už neunese,
to zařídí osud co bude dál,
buď budu tulačka citů a nebo šťastný král

Ani teď nevím,
je noc či den?
Ještě stále bdím,
nebo jsem pohlcena snem?

Otevřu oči a svět se kolem točí.
Ve vzduchu cítím vůni vody,
podzim už útočí,
holka - hoď se do pohody.

Za podzimem kráčí zima
a mé drahé léto hluboce usíná.
Kde jsi jaro, volám tě!
Nechci zas běhat po blátě

A svět?
Ten se točí.

Jsem
jsem jako malíř bez štětce,
slepý sochař plný inspirace
Jsem jako básník bez těla,
jako vrah plný dobra
Jsem jako láska bez srdce,
jako černá skříňka co rozbije se lehce
Jsem jako kráska ošklivých,
jako král bez poddaných
Jsem zpěvák bez zlata v hrdle,
jsem jako beton, co nikdy neztvrdne
Jsem jako popelka bez oříšků,
jako trezor bez pokladů
Jsem jako kronikář bez historie
Jsem jako pohádkář bez fantazie
Jsem jako nenaostřená dýka ve tvých zádech
Jsem vzduch beroucí ti tvůj dech
Jsem filosof libující si v nerozumu
Jsem jako snílek beze snů
Jsem virtuoz, pianista bezruký
Jsem nejvšivější feťák bez dávky
Jsem ostrým kamenem bez praku
Jsem nevinná štětka bez zákazníků
Jsem hluchým skladatelem pátků
Jsem posel smrti beze smutku
a tak jsem odsouzena k bohatství bídy
Jsem dryáda, kterou nechtějí ani víly
Jsem neviditelná a proto každý mne hned vidí
Jsem jedna z těch, co nepatří mezi lidi


Otázka zůstává nezodpovězena, když život dokoná.
Nekonečné kolo touhy a bolesti, točí se radostí z pádu do propasti zvrhlosti,
neb z utrpení na křídlech moudrosti. Kde však nalézat pravdy hojnosti?

Ostudný osud vysmívajíce se své vlastní frustraci, v zákonu daném časovou fixací,
pohledem do světa plného jevů, však prázdného lidskosti.
Ni krok zpět k nějaké korekci, hnán bičem pozdního pojetí, vždy k neukojené sytosti.

Běžíce, tak nestřízlivě střízlivý, ztrácejíce svědomí, že jest pánem vědomý,
toť obraz člověka. A útěcha, ta fantasmagorie rozumu, donutí nás k onomu, věčnému
nevědomí a nevinnost stává se královnou lidského ducha.

V bídě bohatství, lačni po krvi, tak samozřejmě myslící genitálie, proradný rozum,
orgie,veselící dav, tančící bez otázek k cíli, postrádajíc plamen uvědomělé nevědomosti,
zcela prázden k veškeré sounáležitosti, snad nadějí v soucitné budoucnosti, která uzdraví?

Otázka zůstává nezodpovězena, když život jest, těch nedostupných cest, za obrazem tvaru,
kam srdce mohlo by vést, společné pocity zítra i dnes.
Odpověď přijde jak posvátný déšť na mrtvou zem, pak kámen je kmen, ze života sen,
probuzen do zahrady pochopení a věčného odpuštění.


Proměny v sivé dálce
vždy v hodině hledání po nebi putujěš
neznaje válku,neznaje smrt
nabádáš nás ku skutku.
Ku šlechetné lži v pomoci jinému,
ku radosti v líbání tvého stínu.
jednat či život do rukou osudu dát.
Nechat se zašlapat,nechat srdce své rozdupat.
Milovat a své představy nechat větrem odvát.
Na místě stojím,sním dál svůj drzý sen.
Utrpení nohy nechá si tisíckrát líbat,
však jindy stranou se otáčí.
Stále blíže jsi svému domovu,
my hledíme neztratit tě z očí,
taháme za nitky,jež nám nepřésluší.
Sápeme se po tvých cílech,
však ztrátu Tvou,přijmout bychom nemohli.
Milujíce své krásné lži,chceme vykoupit to,
co nezní smrtí,nezní včerejškem a účelem.
Chcem to,co naše není
a nikdy naším bytím nebylo!
Chceme ráj,neznaje lásku,neznaje pravdu.
Bez pokory toužíme po plodech,
jenž natrhat nedovedem.
Tam my onoho česáče hvězd šálit chcem,
zlatem,sliby,mrským slovem hadím,
do rukou tlačíme mu nugety a podepsané papíry.
Jen nechť trochu svých krás odhodí,
my sbírat budem,plazit se,hrbit hřbet,
Ony krásy v očích naších
stejně však v mršiny tíživé se změní,
pařáty naše haní nevinnost,
jež kdysi neznala lidské bažení.

lampa
ve městě lampa stála
mladej kluk pod ní spal
tak kolem dvaceti
svobodnej
mladík

lampa svítila furt
ve dne, v noci
ve sněhový vánici, v bouřce
v létě
jakoby na čas srala
pro ní existovalo jenom
to její
světlo.

neustále pod ní procházely
lidi
prázdný lidi
lidi bez duše
(možná svítí jejich duše?)

ta lampa měnila barvy
jako lidi nálady
smutný, veselý
modrý a žlutý barvy

pod náporem alkoholu
bez domova
mladík
co nacházel pravdu
svojí pravdu
na dně lahve
ten svobodnej mladík
co chtěl lásku
a dostával jen prachy
/bože jak nenávidí ty zasraný papíry/

lampa furt svítila
pro něj, byla mu oporou
v zimě
v depresi
byla to jeho nejlepší kamarádka
v opilosti si s ní povídal
a ona s ním
rád na ní lez
ale
nahoru nikdy nevylez
.
.
.
.
ten svobodnej mladík
leží
bezmocný
na zemi
u lampy
v kaluži krve
zavražděn
duševníma
kriplama
za kecy
o
svobodě
a
o
duši

A LAMPA ZHASLA

Modrá jako nějaké nebe
Říká se, že od začátku stačí věřit
něčemu, co dává smysl a tak otevírá dveře
kterými snadno projdou jen ti neozbrojení
za světlem uvnitř svého světa.…
uchopit jistotu přesvědčením o její existenci
a čekat na něco…
možná nejasného, ale velkolepého.

A co čas, který si pohrává s pískem
někdy až neúprosně, až škodolibě
staví a staví
přitom zasypává tváře, pak je znovu objeví
a vždy moc rychle nebo naopak pomalu
a pořád mění výhled na to, co jsem postavila já

formuje život do podoby, která nemá být pochopena
pouze respektována
a označena s úsměvem jako pravděpodobná
(to jenom já mám moc zbytečných otázek)
když přijde pravá chvíle se ptát, naslouchám tichu
a ono mlčí.

Prázdný hrnek od kafe čpí syrovostí a
kroky příchozích jsou v té chvíli
hlučnější než rozbouřený oceán.


-

Říká se
mít svůj sen a nepustit ho
a co sny, které přichází samy od sebe
nože, které tančí po stěnách a malují do krve
obrazy, kterým chybí význam a podstata
o rozřezaných tělech na stolech hráčů
kteří se pokouší dohrát, a už ani neví proč hrají
jakoby se už nikdy neměli probudit
dráty kolem krku, které neslibují
jen pro sebe suše konstatují, de facto vážně konec.

Někdy chci hodně mluvit pravdu
a při tom ji vlastně hledat
v tónu svého hlasu, protože slova jsou nesrozumitelná
nebo jen mluvit a myslet na vítr
ve kterém je život a zrod, ale taky pomíjivost a prach
třeba když kolem projede auto s řidičem
který si spěchá koupit novou hlavu
vrazí do stromu a na místě zemře.

Nikdo neodpoví.
On se vlastně nikdo na nic ani neptá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama